Jste v sekci: Praktické informace

Změna nebo nový územní plán ?

Novela stavebního zákona účinná od 1.1.2013 sice prodlužuje platnost „starých“ územních plánů sídelních útvarů (ÚPSÚ) nebo územních plánů obcí (ÚPO) až do 31.12.2020 (před novelou platilo datum 31.12.2015) a po dobu platnosti je možné pořizovat i jejich změny. Přesto je většinou vhodné namísto změn přistoupit již k pořízení nového územního plánu (ÚP), vyhovujícího současné legislativě, u kterého nebude jeho platnost zákonem časově omezena. Někdy může být výhodné nový ÚP pořídit tzv. „úpravou“ starého ÚPSÚ nebo ÚPO podle §180 odst. 1 stavebního zákona – to v případech, kdy obsahově je starý plán vyhovující a není potřeba dělat změny např. v rozsahu a způsobu využití zastavitelných ploch a ve způsobu využití zastavěného území. Takových případů je však v praxi málo a většinou na tuto „úpravu“ je třeba hned navázat změnou již „nového“ ÚP. Celkové náklady jsou pak spíše vyšší, než při pořízení nového ÚP „rovnou“. Svoji roli však může mít skutečnost, že náklady na zpracování nového (celkového) ÚP hradí obec, zatímco náklady na zpracování změn ÚP může obec částečně nebo zcela požadovat na subjektu, v jehož zájmu a na jehož návrh se změna pořizuje.

Nevýhodou změn „starých“ územních plánů je kromě jejich definitivního zániku v roce 2020 prakticky stejná časová, technická a tím i finanční náročnost jako u nových ÚP. Vyplývá to z dnes již striktně požadovaného vyhotovení dokumentace „právního stavu“ po každé změně, a to i u „starých“ územních plánů. Nelze tedy navázat např. na 5. změnu ÚPSÚ zadáním 6. změny, aniž bychom měli vyhotovení „právního stavu“ celého ÚPSÚ po 5. změně. A po vydání 6. změny bude nutné vyhotovit dokumentaci právního stavu po 6. změně. Vzhledem ke stavu, v jakém se některé „staré“ územní plány nacházejí (s množstvím změn na různých místech) je většinou velmi komplikované sestavit aktuálně platnou a úplnou dokumentaci právního stavu. Při změně je pak stejně nutné celý plán zkontrolovat a upravit tak, aby neobsahoval případné regulační prvky, náležející podrobnějšímu typu dokumentace (regulačnímu plánu).

Naopak hlavní výhodou nových územních plánů je již jednotnější a postupně zažívaná kategorizace typů ploch (dle vyhl. 501/2006 Sb., případně tzv. minimálního standardu = MINIS, který zpodrobňuje uvedenou vyhlášku), dalších pojmů, výkladů a obsahových struktur v souladu se stavebním zákonem (zák. č. 183/2006 Sb.) a jeho prováděcími vyhláškami. Nejde přitom jen o společný „jazyk“ územního plánování na republikové úrovni, ale zejména o právní jednoznačnost výkladů jednotlivých územních plánů a jejich srozumitelnost pro stavebníky, investory, obce a stavební úřady, tedy pro všechny, kteří s územními plány pracují. Nový územní plán v sobě skrývá řadu možností, např. jak podmínit budoucí zástavbu následnou podrobnější dokumentací (v ní pak upřesnit vymezení veřejných prostranství, zavést podrobnější regulační prvky apod.) nebo jak tuto zástavbu podmínit vybudováním dostatečně kapacitní veřejné infrastruktury (dopravní, technické, ale i občanského vybavení). Pro ochranu stavebníků a jejich „právní jistotu“ pak slouží jednoznačně formulované podmínky využití ploch a jejich prostorové regulace.